Auto zde znamená více, než prapouhý stroj. Nejde zde ale o polidšťování, nýbrž o oslavu ztělesnění něčeho, jehož služba otevírá lidskému tělu možnosti, které jsou bez tohoto stroje těžko překonatelnou překážkou. A pro autorku performance zároveň otevírá a uzavírá i jiné překážky – emoční, které inherentně spojené s transportem nejsou. Zde, uvnitř prostoru, který nám tento stroj, stvořený pro transport, poskytuje, vzniká místo izolované od okolí. Místo pro křik, místo pro lásku, místo pro těšení i zděšení. Místo, na němž je možné vnímat čas všemi smysly.

Člověk stvořil auto jako pomocníka. V pozdním kapitalismu auto nabírá velký znamenitý význam ve formě násilí. Ne, že by předtím nenabíralo. Autoprůmysl je součástí nekončící extrakce z environmentu a dělnických těl. Je součástí nepřívětivé transformace prostoru, jež se čímdál víc přizpůsobuje potřebám pohodlného sobeckého automilovnictva. Je nutné ale nezapomínat, že v nynější době je téměř nemožné být v autoboycottu poctivý/á. Nelze se mu vyhnout, stejně jako se mu nelze podmanit. V prostoru mu budeme vždy nějak vzdorovat, silnice a beton přece nemohou být všude. Musí se najít a vytvořit rovina, která bude reciproční. Pro všechny přítomné, pro environment, zeleň i faunu, pro člověka, pro prvky v zemi. Tuto reciprocitu nám Pavlína představuje ve své performanci, která počíná vnitřně, počíná v niterním zvědomnění si ono servisu, který funguje pro všechny strany. Počíná v emoční rovině a končí v materiální, tedy spravedlnější jak emočně, tak materiálně.

Přisuzování ženského rodu Pavlíninu autu nabírá také nové dimenze, a to jakéhosi feminního přátelství, feminní soudržnosti. Krytí si navzájem zad a hlavně péče. Oslavně tančící performerky, jenž upravují a udržují vzhled její dlouholeté kamarádky a soudružky, jí slibují věrnost vědíc, že ona jim věrná bude, i po jejímu odchodu. Bude jim věrná pomocí vzájemné transformace v ozdobné, oslavné šperky, stane se všudypřítomná po jejich těle. Tak, jako je naše tělo všudypřítomné po jejím. Zplodilx jsme ji a jen tak se do země nevrátí, jen tak se nepromění v kompost a nevrátí do ní živiny, které jsme z ní vyextrahovalx. Může nás ale zdobit, můžeme jí poskytnout další přístřeší a péči.