Najednou během chvilky vnímám sevření. Dušení se. Chlad. Ostré světlo. Pohledy na mé nahé tělo. Paralýza. Těžké dýchání. Lehký záchvat paniky, „Co tady dělám, proč tady jsem?“, pak zase opět velké přijetí…a už jen důvěra…dech…uvolnění…sejmutí těžkosti, opuštění, v lásce.. procítění života v jeho proměnlivosti, kráse, i surovosti. Stejně tak přijetí sebe a ostatních v umění milovat, i v umění být nemilosrdní a suroví.

 

Při tak krátké příležitosti, které jsem se pro zajímavost s důvěrou otevřela, jsem zažila hluboký zážitek, který jsem vstřebávala několik dní…velké prožití a přijetí těla v jeho křehkosti a zranitelnosti, ale i dokonalosti, kráse a schopnosti uzdravit se. Život mě poslal na cestu práce s tělem, abych se do něho vrátila, a to se podařilo. Konečně se nebojím cítit, ikdyž někdy je to až moc krásné, někdy bolestivé. Zvykám si na to a děkuji za to!

 

Tímto děkuji Pavlína Temcsáková za možnost spolupodílet se na jejím projektu. Ty nejsilnější a nejlepší věci přichází samy a nečekaně. Pro někoho umění, pro někoho hluboký zážitek a terapie:)

 

Děkuji